společnost pro šíření vlámské a nizozemské kultury

Všechny články

Zuzana Vittvarová

Nejen Jelení příkop, 16. dubna 2023



Cestou od tramvajové zastávky Brusnice k Novému Světu mezi svízelí koukala žlutá poupata vyhublého „snad tulipánu“. Poslala jsem dotaz kamarádce Anče Skoumalové a ta mi záhy odpověděla: „Zuzano, to je normální tulipán. Není takový boubelatý, jako z květinářství, ale je to pravděpodobně z nějaké zplanělé zahrady. Po letech kvetení se vysílí a má takové štíhlé a drobnější květy, jako jsou na tvé fotce. Doporučuji po několika letech nakoupit tulipánové cibulky nové. Ale tebou poslané květy mají své kouzlo. Možná podobně "netučně" vypadají původní botanické druhy, pocházející snad z Číny. Přes Persii a Turecko se dostaly v 16. stol. do Holandska. Pokud vím, jedna vyšlechtěná cibulka tulipánu prý stála jako celý dům! Brzy ale jejich cena klesla a tulipány se rozšířily díky šikovným zahradníkům do celé Evropy.“

U vstupu do Jeleního příkopu zkontroluji, jestli je dnes možno vstoupit, když zjistím, že ano, pokračuji dál přes Nový Svět k místu srazu u sousoší dvou astronomů. Za nimi je vidět funkcionalistická budova gymnázia, které nese jméno jednoho z nich, takže tu stojí Keplerův gympl.

Naším průvodcem bude Piet Schepens, belgický – vlámský kunsthistorik, který žije už dlouho u nás a který pro spolek Ne-Be občas připraví zajímavou procházku nebo výlet. A jako vždy bude tlumočit pro nás neznalce nizozemštiny Jana Irmannová.

Nabídka, jak si čteme z pozvánky, je skvělá, počasí po dnech celodenních dešťů se umoudřilo a sluníčko nabírá sílu. Ušetříme náhradní termín. Co si přát víc? Modrá obloha, bílé mráčky, jarní kvítka, nedělní odpoledne a místo, kudy někdy kráčela, jindy se prohnala historie, to všechno jako zázračná medicína nasadilo na obličeje úsměvy a v myslích se nám usídlila radostná očekávání.

Blížíme se k Parku Maxe van der Stoela. Ale ještě před tím nám Piet pověděl a Jana přeložila o baštách a o kasárnách poblíž Pohořelce. Je zajímavé, že se na budování opevnění podíleli i význační barokní architekti, Carlo Lurago, Anselmo Lurago, Kryštof Dientzenhofer, Vít Václav Kaňka, Domenico Orsi nebo Kilián Ignác Dientzenhofer a Santino de Bossi. Asi erár dobře platil.

Jsme v parku.

Tichý diplomat Max van der Stoel 1924–2011

Hans P. van der Horst Protestant (nezávislý evangelický měsíčník Číslo 3/2018)  - zdroj citace

Hotel Intercontinental v Praze. Tam se psaly dějiny. Tam začíná biografie Maxe van der Stoela (čti fan der stul) z pera Anety Bleichové. „Dne 1. března 1977 nizozemský ministr zahraničních věcí Max van der Stoel pět minut pohovořil s filosofem Janem Patočkou. Bylo to poprvé, co představitel Západu při oficiální návštěvě země východního bloku přijal někoho, kdo kritizoval režim. Van der Stoel prolomil diplomatické tabu. Vláda v Praze zuřila.“ Později, v rozhovoru pro dokumentární film Tichý diplomat na to Van der Stoel vzpomínal se slzami v očích. Cítil totiž spoluodpovědnost „a dokonce i vinu za Patočkovu smrt“.

Památník Maxe van der Stoela v podobě betonového otisku stínu stromu zrealizoval výtvarník a sochař Dominik Lang, který už řadu let patří k nejvýraznějším současným mladým umělcům v České republice i na mezinárodní scéně. Netradiční podoba pomníku odpovídá netradičnosti jeho námětu. Není totiž pouze připomínkou nizozemského politika a diplomata, ale především události z 1. března 1977, kdy se tehdejší nizozemský ministr zahraničí setkal s českým filosofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou. Autorovi díla Dominiku Langovi se pak podařilo na jedné straně přesně vystihnout charakter vzpomínané události a na straně druhé výrazně přispět do diskuse o povaze pomníku v současném umění. Podobně jako tu byl zvěčněn efemérní jev, i Van der Stoelovo setkání mělo trvalý význam. Jako první západoevropský politik, který se s představiteli Charty 77 setkal, se Van der Stoel zasazoval o obhajobu lidských práv, a to jako dlouholetý nizozemský ministr zahraničí nejen před rokem 1989, ale i později, v letech 1993-2001, jako první vysoký komisař pro národnostní menšiny v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. I proto Dominik Lang zvolil pro jeho pomník místo některé z tradičních podob vztyčené vertikální sochy menšinovou horizontální formu. Z dálky takřka neviditelný, a zblízka přitom monumentální pomník navíc umožňuje zcela novou formu vztahu diváků, kteří, spíše než aby se u něj pasivně zastavovali, musejí si k němu najít sami aktivně cestu. Jako každý výjimečný pomník, i ten Max van der Stoelův totiž nepředstavuje pouhou vzpomínku na uplynulou minulost, ale poskytuje také možnost zamýšlet se nad naší budoucností.

Moc hezky jedna holandská květinářská firma osadila prostor kolem větví žlutými krokusy. Abych představila umělecké dílo z roku 2017, tak jsem si vypůjčila obrázek bez trávy a bez kytek.

 

V každém případě musím pochválit, jak se podařilo ten velký prostor upravit na hezký park, kde každý najde pro sebe něco. Pro děti tu je voda, různé stavby, prolézačky atd. Opravdu architekt skloubil průduch z tunelu Blanka s pevnostními zdmi a odpočinkovou loukou. Velká pochvala.

Na závěr našeho putování ke vzpomínce na Chartu 77 a její počátky spojené s nizozemským politikem jsme vyšli na nejvyšší bod nad parkem a otevřela se nám před očima úžasná scéna. Reprodukuji jen pohled na východ.

Ještě jsme zamávali Františku Skorinovi, který působil u Ferdinanda I. jako zahradník. Teď si ho přivlastňují Bělorusové, ale i Litevci. Tentokrát není upomínka na něj placatá, ale tady se prosadila vertikála. Pro 16. století se víc hodí. Navíc je viditelná z tramvaje.

Přeběhneme silnici a po schodech dolů se dostaneme na Nový Svět. Zase krásné výhledy. Jeden neví, na co koukat dřív. Tak třeba na Černínský palác, na Petřín, na Loretu, ke kapucínům… Chvíli se zastavíme, abychom opět pohlédli na opevnění a Piet se také zmiňuje o životě na Novém Světě. Před pár lety jsem dostala od Magdy k Vánocům fotografickou knihu právě o tomto malebném kousku města. Každý dům má a měl své příběhy. To by byl pohled romantika, ale pragmatik by asi tady dlouho nevydržel. Sluníčko se tady moc nevyřádí, jedině až v těch vyšších domech a v horních patrech, tam by se dalo žít.

Piet nám ukázal, kde bydlel bratr Jana Blažeje Santini Aichla. Ten dům snad projektoval architekt - viz:
"Monumentálním měřítkem se okolní zástavbě vymyká barokní vila č. 79/7 U Zlatého žaludu, stojící ve vidlici dvou konců Kapucínské uličky. Na základech staršího domu jí nechal v roce 1707 postavit proslulý architekt Jan Blažej Santini pro rodinu svého bratra, štukatéra Františka Santiniho. Vlastní stavbu provedl stavitel Tomáš Haffenecker. V domě bydlely v druhé polovině 20. století dvě staré dámy, z nichž jedna vždy dělala týden milostpaní - chodila v pěkných šatech a pěkně se nesla - zatímco ta druhá dělala služku - vlekla se až tři kroky za ní v roztrhaných hadrech a tahala tašky. Další týden si pak funkce prohodily." (Z knihy Praha neznámá).

Z dětského hřiště se mi podařilo vyfotografovat letní scénu divadla Ungelt a mimořádnou báň vojenského kostela svatého Jana Nepomuckého. To už se zakrátko budeme loučit s Novým Světem a čeká nás sestup do Jeleního příkopu. Ten zvládneme. Odtud zase nahoru k Lumbeho vile, tedy v jejím směru. Tu obývali prezidenti Klaus a Zeman, a tudíž vstup není možný. My se potěšíme Masarykovou vyhlídkou, kterou pro prezidenta vytvořil jeho slovinský architekt Plečnik. Kolem lípy utvořil kružnici z kamene, na kterou lze usednout a pozorovat svět.

V Jelením příkopě opravdu pobývali jeleni. Jenže – jakmile Prahu obsadila nějaká vojska, ať Prusové či Francouzi, tak zakrátko zvířena byla snědena. Není divu, živit vojsko určitě nebylo jen tak. Po tom posledním vyžrání, tuším, že to byli Francouzi, se už do příkopu žádná větší zvěř nedostala. Jen legionáři poslali prezidentu Masarykovi medvědy. My jsme cestou potkali jen vyžraného kocoura.

Neměla bych zapomenout na sochařská díla. Známý Ponocný, Krakonoš, Trpaslík…
Ponocného vysekali žáci hořické kamenosochařské školy z hořického pískovce podle návrhu Františka Úprky jako dar města Hořice k 75. narozeninám prezidenta Masaryka, Krakonoše vytvořila Františka Stupecká v roce 1946, také absolventka hořické školy, zřejmě se inspirovala Krakonošem z hořického hřbitova, ale ten je ještě strašidelnější, materiál je pochopitelně hořický pískovec, Pyramidální trpaslík od Kurta Gebauera z roku 1992 a od stejného autora u Chotkovy silnice jsou dva Obři Zlobři, on a ona.

Nakonec si nechám bunkr pro Husáka a mimořádnou a oceněnou a oceňovanou stavbu pana architekta Pleskota, tedy tunel mezi dolní a horní částí Jeleního příkopu. To všechno se dá tady vidět. A to nepopisuji ani Daliborku, ani Mihulku, Šternberský palác plný úžasných obrazů Národní galerie a tak dále a tak podobně.

Ještě bych se ráda zmínila o jednom počinu, sochaře Krištofa Kintery, který v parku naproti Kunsthale vytvořil zajímavé zmenšeniny architektury vytvořené za bolševika. Tam jsme se dostali, když jsme ukončili prohlídku Jeleního příkopu a vyšli z něj na ulici Na Opyši. A „Naopyšané“ nás poslali do parku Holubička, kde Dívka s holubicí má do konce srpna kolem sebe zmenšeniny pražských staveb jako Sněhurka měla sedm trpaslíků.

https://www.facebook.com/watch/?v=5680062442028998

Krištof Kintera hovoří o tom, že se rozhodl v rámci site specific přidat k dívce sedm zmenšených staveb vytvořených před rokem 1989. Tady jde o Emauzy, hotel Internacional, obchodní dům Kotva, Komerční banka na Smíchově, televizní věž na Žižkově, ještě jedna žižkovská stavba, která je právě teď likvidována, a to Ústřední telekomunikační budova přezdívaná Mordor, a Košířské superstruktury.

Díky, Ne-Be, za pozvání. Všechno se podařilo. Těším se na příště.

FOTO Zuzana Vittvarová

Naši partneři