Nikde jinde není člověk sám sobě i ostatním blíž než v přírodě. Jen tak na okraj – platí to i o nástrahách a nebezpečenstvích, jejichž překonání má v sobě často rozměr mystického. Ovšem stejně mystickým zážitkem může být úplně obyčejná zahrada, prostor obyvatelný a užitečný, jakási soukromá zóna mezi divokou přírodou, polem a domem. Její účel byl ve všech dobách především užitkový, ale skoro na každé z nich, ať to byla ta sebemenší na městských dvorcích či trochu větší u venkovských stavení, se vždycky našlo místo pro záhonek s květinami. Nemluvě o parcích a okrasných zahradách kolem paláců a šlechtických sídel a zahradách botanických a dendrologických. Není lepšího místa pro osamělé rozjímání a rozhovor s vlastní, potažmo druhou duší než mezi květinami.

Květiny rozdáváme k různým příležitostem a považujeme to za samozřejmé. Je to běžná konvence, součást společenského rituálu. Už vlastně ani nepřemýšlíme o tom, proč. Květiny nechybí na oslavách, svatbách, křtinách ani pohřbech a seznam si můžete udělat, jak chcete dlouhý. Květiny mají totiž úžasnou moc mluvit tam, kde končí naše slova. Dokážou vyjádřit cosi mezi nebem a zemí. Jsou symbolem nového života, lásky, radosti, něhy, naděje, díků, dobrých přání, účasti, útěchy, a také pomíjivosti a konečnosti. Trvají chvíli, a přitom věčně, jako život sám.

K předchozím úvahám mě dovedla úplně obyčejná náhoda, a to setkání s paní, která má květin plný mobil. Když mi ty obrázky ukázala, věděla jsem, že chci tenhle malý zázrak vidět na vlastní oči. Než odkvetou poslední letošní tulipány a jejich křehká krása ustoupí pivoňkám, růžím, slunečnicím a všem letničkám a teplomilným květům, musím to stihnout. Myslím, že zmrzlí muži, kteří se rozhodli, že letos přijdou v polovině dubna místo května, mi hráli do karet. Tulipány vydržely, ale je poslední dubnový víkend a teploty závratně stoupají. Jejich kouzelným květům bude pro letošek brzy odzvoněno.

Přestože se paní v pokladně průhonické Dendrologické zahrady chystá zavírat, podaří se mi ji uprosit, že rok je dlouhá doba a „já je musím ještě letos vidět“. Pospícháme kolem Černého rybníka zahradou v již letním rozpuku. Tráva je vysoká a květy některých cibulovin pomalu pouštějí své ovadlé okvětní lístky k zemi. Ale na louce za Černým rybníkem mi svitne, ba přímo zazáří, naděje. Tulipánové záhony hýří barvami a chvějí se v podvečerním světle. Stonky těch krasavců se ladně vlní a na každém z nich se pohupuje magický květ. Možná jsem naposledy tohle tulipánové opojení zažila v devadesátých letech na tulipánových polích v Nizozemsku. V Průhonicích je to v malém, „pouhých“ 18 500 rostlinek, ale odrůdy se střídají jedna vedle druhé a já si připadám jako v cukrárně. V nabídce jsou zázraky jednoduché, liliovité, pivoňkovité, třepenité, mnohokvěté, papouškovité i slavné viridiflory. Nechybí ani černý. Tenhle závratný pocit je korunován úlovkem odrůdy „Ice Cream“.

Když už mluvím o holandských tulipánech, prý doputovaly do Nizozemí na konci 16. století, konkrétně v roce 1594 z Vídně. Je doloženo, že v pražských královských zahradách kvetly již o čtyřicet let dříve než v Nizozemí, tedy v roce 1554, a to bílé, žluté a červené.

Do našich zemí se dostaly díky diplomatickým stykům Habsburků s Osmanskou říší a sultánem Sulejmanem I. Nádherným, jenž jejich kráse propadl a z pochopitelných důvodů jimi dal osázet celý Istanbul. V turečtině se tulipánům říká lale (srovnej liliovité) a název „tulipán“ vznikl z perského či tureckého názvu pro turban. Nizozemský tulipán „tulp“ určitě nezapře souvislost s označením pro turban „tulband“. Ale dost lingvistiky.

V polovině 16. století působil v habsburských službách věhlasný vlámský botanik, mimochodem rodák z Arrasu a současník Williama Shakespeara, Carolus Clusius (Charles de l’Ecluse, 1526–1606). Kromě jiného pěstoval ve vídeňských královských zahradách tulipány přivezené z Osmanské říše. Vždyť renesance přála i zahradnímu umění, a to se bez květin neobešlo. Tím lépe, budou-li nové, exotické a neokoukané. Když si pozorněji prohlédnete slavný Arcimboldův obraz Rudolfa II. jako boha Vertumna (1590–91), tulipánový květ na něm s jistotou najdete.

Za vlády Rudolfa II. se Carolus Clusius vrátil do Nizozemí, jistě s cibulkami tulipánů po všech kapsách. V Leidenu založil botanickou zahradu a pár let mu určitě trvalo než je rozmnožil. Zřejmě již tehdy experimentoval i s křížením žíhaných odrůd a zřejmě je také střežil jako oko v hlavě. Příčinu kouzelného prolínání barev sám neznal. Až v 19. století vyšlo najevo, že ho způsobil virus. Clusiovi prý pak cibulky někdo ze zahrady ukradl. Můžeme se jen dohadovat, zda dotyčný toužil po bohatství tulipánů nebo plném měšci. V každém případě však přidal článek do řetězu příčin jedné z největších burzovních „epidemií“, které se kdy v Evropě odehrály. Ale to se psal již rok 1637 a věhlasný botanik Clusius byl již 31 let po smrti.

Proč tulipánová horečka nevypukla již dříve ve Vídni či Praze, ale až v roce 1637 v Nizozemí, mi zůstává trochu záhadou. Možná to nějak souvisí s tím, že v našich krajích by bylo považováno za čiré bláznovství směnit dům a natož pivovar(!) za obyčejnou cibuli, přestože z ní vyroste něco tak nadpřirozeně krásného jako je Semper Augustus.

Neslibuji, že to příště stihnu, ale rozhodně se pro tenhle mystický zážitek vrátím dřív než z jednoho tulipánového semínka vyroste cibulka. Možná mě oborníci z oboru botaniky opraví, ale prý to trvá úctyhodných dvanáct let.

FOTO z Dendrologické zahrady Průhonice Lenka Strnadová